Galerie Emilie Paličkové
„Galerie je místem, které z umění činí věc veřejnou. S galerií otevíráme také zdi školy,
opevněné vnitřními pravidly jejího života. I tady počítáme s radiací. Odtud chceme vysílat především
takovou zprávu: V Praze už téměř celé století existuje škola, jejíž předstupně sahají až do doby vlády
císařovny Marie Terezie, kde si talentovaní mladí lidé osvojují některé tradiční techniky a postupy textilních
řemesel, které ve spojení se současnou výtvarnou formou jinde v Evropě nenajdeme. Unikátní tradice, která
není nostalgickým historismem, ale živým a srozumitelným výtvarným jazykem. Právě z takových elementů
se skládá nevyčerpatelně bohatý celek evropské kultury, v němž společné nemusí nutně znamenat stejné
a jedinečné nemusí zůstat v ohrádce národního, regionálního, lokálního…“
Mgr. Petra Czumalová: zahajovací text školní galerie Emilie Paličkové, 28. 11. 2008
Celý úvodní text je k nahlédnutí zde.
Galerií Emilie Paličkové se můžete projít zde.
Aktuální výstava
výstavní plán pro rok 2012/2013
výstavní plán pro rok 2012/2013
výstavní plán pro rok 2011/2012
Úvodní text k zahájení provozu školní galerie Emilie Paličkové 28. 11. 2008
Už nic nemůže v této chvíli zvrátit historickou událost: Naše škola otevírá vlastní galerii. Umělecká škola bez galerie je škola jaksi neúplná. Jistě, výstavní prostor se vždycky někde najde. Ale vlastní galerie přímo ve školní budově poskytuje řadu výhod. Nemám teď na mysli ony utilitární, fyzické, pohodlí netrmácet se s instalačními pomůckami přes půl města, ale ony téměř metafyzické: Galerie je jako žhavé jádro, záření odtud vycházející proniká celou školou. Úběžník i memento. Ale nejsou to paprsky destruktivní. Budí, aktivizují, plní energií.
Galerie je místem, které z umění činí věc veřejnou. S galerií otevíráme také zdi školy, opevněné vnitřními pravidly jejího života. I tady počítáme s radiací. Odtud chceme vysílat především takovou zprávu: V Praze už téměř celé století existuje škola, jejíž předstupně sahají až do doby vlády císařovny Marie Terezie, kde si talentovaní mladí lidé osvojují některé tradiční techniky a postupy textilních řemesel, které ve spojení se současnou výtvarnou formou jinde v Evropě nenajdeme. Unikátní tradice, která není nostalgickým historismem, ale živým a srozumitelným výtvarným jazykem. Právě z takových elementů se skládá nevyčerpatelně bohatý celek evropské kultury, v němž společné nemusí nutně znamenat stejné a jedinečné nemusí zůstat v ohrádce národního, regionálního, lokálního…
Naši novou galerii jsme bez dlouhého váhání spojili se jménem Emilie Paličkové, která v naší škole působila od roku 1919 do roku 1946, kdy byla povolána jako profesorka na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Do tehdejšího školského ústavu - předchůdce naší školy - přišla krátce po jeho vzniku. Po studiích na sofijské a pražské uměleckoprůmyslové škole a několikaletém působení v ateliéru Marie Teinitzerové přichází výtvarnice, která až v ústavu získává zkušenost s krajkářskými technikami. Od prvního kontaktu ale rozpoznává výtvarné možnosti krajky, která se rázem stane jejím celoživotním výrazovým prostředkem. Doposud stále opakované vídeňské předlohy záhy nahradí nové návrhy, v nichž rychle vyzrává _ v inspiraci lidovým krajkářstvím - emancipace krajky jako svébytného uměleckého druhu, který opouští tradiční hranice užitého umění. Na zlomové Mezinárodní výstavě dekorativního a průmyslového umění v Paříži v roce 1925, patřil k nejobdivovanějším exponátům expozice československých odborných škol soubor šitých krajek s monumentálním Sluníčkem, šitým žačkami ústavu podle návrhu Emilie Paličkové. Nevynesl jen Grand prix a nepomohl jen vytvořit pověst Československa jako země s nejlepším odborným školstvím, svoji autorku také rázem postavil do čela světové krajkářské tvorby. Zřetelně upozornil na vklad Emilie Paličkové, který tak přesně postihuje text její monografie z pera Ludmily Kybalové: "Paličkové se podařilo překonat všechna úskalí, která hrozila krajce zánikem. Objevila její soudobý výraz i použití. Zbavila ji oné skleníkové nádhery, neslučitelné s dobou, jež kladla základy moderního výtvarného projevu, využila a rozvinula všechny existující techniky, spojila je v nové, nevídané sestavy; na místo klasických ornamentálních souborů stvořila nový svět představ, jejž zaklela do tvarů, odpovídajících novodobému nazírání. Podařilo se jí dosáhnout toho, nač nestačily síly zemí s neméně slavnou krajkářskou tradicí." Její dílo tak přirozeně vytyčilo nejvyšší etalon.
Galerii otevíráme samozřejmě zároveň s první výstavou a je proto třeba říci ještě pár slov k jejímu programu a výstavní dramaturgii. I pro uměleckou školu je nezbytné permanentně si klást otázky, které tak sugestivně malířsky zpracoval Paul Gauguin: Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? Školní galerie je ideálním místem nejen kladení otázek, ale především hledání odpovědí. Každá škola žije ve "svých lidech", rozdělených do tří vzájemně neoddělitelných kategorií: ve svých studentech, ve svých učitelích a ve svých absolventech. Před všechny otázky, spojené se sebereflexí školy, je užitečné předřadit základní otázku po jejím smyslu. A na tuto otázku odpovídá nejlépe tvorba absolventů. Jednoduché vysvětlení, proč naši galerii otevíráme první výstavou dlouhodobého cyklu Slavné absolventky naší školy. Věřím, že přítomná výstava dává na základní otázku odpověď pádnou a jednoznačnou: Ano, má to smysl. A jaký!
Mgr. Petra Czumalová